"HUI GUO LE"

回国了

A je to tady! Po roce v Číně jsem se vrátil domů. Už teď mi to přijde nereálné, co vše jsem v Číně zažil. A i proto, bude ten dnešní (poslední) příspěvek tak trochu rekapitulací.

Mao teď už jen z obrazu přihlíží dění v Číně.

6. září přistál let AY051 na mezinárodním letišti v Pekingu. Vedle ostatních jsem i já nejistě vystoupil z letadla. Od prvních chvil jsem věděl, že to bude jedna z největších výzev (a teď už vím, že to byla zatím největší) co mě za dosavadní život potkaly. Byrokracie, jazyková i kulturní bariéra, naprosto odlišné stravovací návyky, cizí prostředí bez rodiny a kamarádů. To vše byly faktory, které vytvářely nehostinné prostředí, z kterého jsem chtěl první dny utéct. Díky podpoře zejména jedné osoby jsem však zářijové týdny překonal a kladné stránky Země středu se zašly objevovat!

Spolužáci

Čínští kamarádi.

 Vedle studia na Tsinghua University jsem do února 2012 absolvoval stáž na české ambasádě v Pekingu. Ať už to byla skvělá šéfová, sehraný kolektiv diplomatů, zajímavý mix pracovních povinností, či šance setkat se s profesionály z mnoha oborů ze všech koutů světa, tak vše učinilo z vysněné stáže několik nezapomenutelných měsíců, které mě profesně a osobně opravdu posunuly o velký kus dál. V druhém poločase mého bytí v Číně jsem pokračoval ve studiu, kde jsem konečně začal cítit výsledky každodenního několikahodinového studia. Našel jsem pár čínských přátel, kteří byli ochotni trávit se mnou a moji lámanou čínštinou čas. Myslím, že bod zlomu nastal ve chvíli, když můj čínský kamarád Zhang mě (s nadsázkou) pomlouval přímo přede mnou a já jsem se ohradil, že mu všechno rozumím! Společné chvíle v místní menze jsme trávili nad rozpravami nejen o čínské historii a politice. Jarní měsíce byly dále ve znamení další stáže, tentokrát pro OSN, konkrétně v programu, který se zabývá rozvojovou politikou. Škála témat, kterými jsem se zaobíral, byla opravdu rozsáhlá (od zdravotní reformy v Číně, po návrh agendy pro mezinárodní konferenci).

Pracovní nasazení na ambasádě.

Odborné aktivity a studium jsem skloubil s řadou návštěv. Na podzim mě navštívila spolužačka Eva, mezi semestry to byl Ludvík. Z kraje dubna pak Míša. To vše bylo pouze tréninkem pro to, co se událo na jaře. Nazval bych to „Tour de Chine“. Nejprve s rodiči, s kterými jsme navštívili nejpozoruhodnější místa Číny a hned po dopsání všech závěrečných zkoušek s partou kamarádů nejen z Pardubic.

VIP visit

Promoce

Rýžová výprava 2012

Co dále jsem v Číně zažil?

Zkusil jsem oslí, hadí, jačí i psí maso.

Nacestoval přes 20000 kilometrů křížem krážem po Číně.

Zapamatoval jsem si přes 1500 znaků.

Odchodil jsem 720 hodin mandarínštiny ve škole.

Naučil jsem se uspokojivě čínsky (úroveň české státní maturity).

Poznal jsem mnoho a mnoho spolužáků, diplomatů, profesionálů a cestovatelů, od kterých jsem měl tu příležitost se každý den přiučit něco nového.

Na cestě domů.

Na začátku září roku 2011 (kdy jsem uvažoval o tom, že bych to vzdal a vrátil se domů) mě jistý člověk přesvědčoval, že ač tehdy jsem byl nešťastný, tak po roce v Číně se mi nebude chtít vracet se domů. Ten člověk měl pravdu. V Číně se mi splnila řada snů a já jen doufám, že se brzy vrátím do země, která sice má mnoho problémů, ale v které žijí lidé, od kterých bychom se my Evropané mohli lecčeho pozitivního přiučit!

"RU XIANG SUI SU"

入乡随俗

Poslední zážitky a dojmy jsem shrnul před 2 měsíci. Hlavními důvody takové prodlevy bylo cestování s rodiči, s kterými jsme dobyli ty nejkrásnější místa Číny a taky trochu lajdáctví. Tak se pokusím v pár řádcích zmínit to nejzajímavější.

Nová Čína.

Aneb jak se dělá historie.

Většinu měsíce května jsem věnoval cestování po Číně. Výprava již 6. v pořadí, ale zdaleka největší a nejnáročnější na přípravu. A mé hlavní postřehy? Jako většina lidí v Evropě jsem si ani já neuvědomoval velikost této země. Po skoro roce v Číně to spíš beru jako jeden územní celek než jednu zemi. Není v tom žádný politický podtext, ale až teď jsem si uvědomil, jak je Čína opravdu velká. Zjednodušeně, každý z 33 administrativních celků se rovná velikosti populace Německa či Francie. Jednotlivá hlavní provinční města se rovnají populaci celé České republiky. Nejen složením obyvatelstva, ale i kulturou a přírodou se jednotlivé provincie od sebe velmi liší. Vyprahlý a surově působící sever, tropický a živočichy oplývající jih, kulturně bohatý a nespoutaný západ a v neposlední řadě průmyslově vyspělý a globalizací ovlivněný východ. Společným jmenovatelem všech oblastí je vynikající jídlo, přívětivost místních a neuvěřitelně rychlý pokrok, který mění celou společnost. Někde pomaleji (západ), jinde až moc rychle (východ). Při cestách jsem narazil na jev, který se ne zcela střetl s mým pochopením. Nejen důsledkem kulturní revoluce, která proběhla v 60. letech minulého století, došlo k poničení velké části kulturního bohatství této země. Místní vlády se často vypořádávají s touto situací poměrně svérázně. Pokud městu chybí pagoda, buddhistický chrám, či rovnou městské hradby nezbývá nic jiného než vše nové postavit. Kámen úrazu nastává v momentě, kdy cestovatel (já) přijíždí do města, jež oplývá místy s tisíciletou historií (nebo alespoň se tak jeví), ale pravda je jiná. Díky dostatečně jazykové vybavenosti jsem se však od místních dozvěděl, že chrám je 2 roky starý respektive nový, městské hradby jsou hotovy jen z části a kvůli pagodě se vysídlují bytové domy, tak aby příští rok mohla stavba největší pagody v okolí začít. Podobně je tomu tak po celé Číně, ta se tak nezvratným tempem mění. Ke smůle cestovatelů, toužících objevovat 5000 let starou kulturu, bohužel k horšímu.

Tady bude příště pagoda.

Bál jsem se, že kvůli cestování a tedy absenci ve škole po návratu budu tápat a nestíhat. Opak byl naštěstí pravdou. Vzhledem k tomu, že jsem si určil pravidlo „bez angličtiny“, tak jsem veškeré záležitosti spojené s cestováním vyřizoval pouze v čínštině. Debaty ve vlaku, restauraci, taxíku či na letišti byly tou pravou školou a zase jsem se jazykově posunul dál. Mimo jiné, jeden z hlavních důvodů proč jsem do Číny odcestoval, bylo přesvědčení, že jazykové znalosti jsou klíčem k  poznání a porozumění této kultury a společnosti. Tato domněnka se mi v posledních týdnech do posledního písmenka a čárky potvrdila.

Před půl rokem bych se takhle ještě nesmál při konverzaci.

V OSN, kde stále stážuji, byli velmi vstřícní a bez problému mě na poznávání uvolnili. S OSN se rozloučím již ve čtvrtek, kdy mě čeká poslední pracovní den. Sice o poznání kratší stáž (3 měsíce) než na ambasádě (7 měsíců), přesto jsem se přiučil spoustě dovedností a rozšířil znalosti ze zejména rozvojové spolupráce mezi státy jihu (Latinská Amerika, Afrika, státy jihovýchodní Asie).

Poslední týdny na Tsinghua.

Rozhodně ale nelze říct, že bych se české ambasádě po ukončení stáže od března vyhýbal. Ba naopak. Za ty měsíce se stala ambasáda kouskem domova na druhé straně světa. Zejména díky skvělým lidem jsem se vracel rád a často. Minulý týden proběhla rozlučka s diplomaty, kteří budou brzy opouštět ZÚ Peking. Druhý den Ambasádní bazén a 30°C počasí navodily alespoň na jedno odpoledne pocit dovolené u moře. Nabral jsem nových sil na poslední týden výuky ve škole. Ten jsem zakončil opravdu netradičně. Vzhledem k tomu, že jsem za to dobu, co jsem tady, jsem měl možnost poznat nové čínské přátele, tak jsem jim chtěl poděkovat za ty desítky hodin, které strávili se mnou a mými pokusy o konverzaci v čínštině. Poznal jsem to jejich asijské prostředí, a tak bylo na čase, aby alespoň skrze jídlo poznali, co to je být pomyslně v ČR. Česká hospoda byla ideálním prostředím, kde se to dalo realizovat. „Když jsi v Římě, chovej se jako Říman“ (入乡随俗) platilo pro mě celou tu dobu tady, tak teď byla řada na nich. Kluci museli odložit hůlky a zkusit slivovici a zelenou. Nechyběla svíčková ani guláš. Prostě doma!

A co teď? Necelé 2 týdny v Pekingu. Jazykový certifikát HSK. Závěrečné zkoušky a promoce. Nebudu ale z Číny pospíchat. Tento pátek přijede poslední delegace z Čech, aneb Rýžová výprava 2012 v sestavě Johča, Terka, Adina a Choze skoro začíná! Úplně poslední chvíle v Číně strávím v červenci s „asijskou ségrou“ Sue.

Budoucí příspěvek bude ten poslední. Pokud vše dobře dopadne, tak…, ale o tom až příště!

"YOULAN HAN GUO"

游览韩国

Začátek nového měsíce jsem si zpříjemnil výpravou do Koreje – té jižní, ale na pár okamžiků i do té severní. Šest dní plných poznávání Korejců, jejich historie a současné společnosti. K tomu mi dopomohli spolužačka Alice z VŠE, Korejka Yun a v neposlední řadě současný velvyslanec v Jižní Koreji Jaroslav Olša.

Stojím v Severní Koreji. Až z toho nohy pálily.

Již na podzim jsem chtěl podniknout tuto výpravu. Důvodů je hned několik. Vzhledem k tomu, že hlavní města Číny a Jižní Koreji jsou vzdálena od sebe pouze necelých 1000 kilometrů, tak je tato země asi nejsnazší variantou, jak poznat významný stát v okolí Číny. Dále, korejská kuchyně je v Pekingu vyhlášená, tak jak jinak než na vlastní kůži se přesvědčit, jestli u nich doma to je ještě lepší. V neposlední řadě mezi nejjednodušší způsoby, jak se o dané zemi dozvědět velké množství informací je jí navštívit. V rámci svého studia se zabývám nejen Čínou, ale i ostatními státy východní Asie.

Klucí to furt hlídaj!

Nabitý program na sebe nenechal dlouho čekat. Po nočním přeletu mezi Pekingem a Soulem jsem se hned druhý den brzo ráno vydal ve společnosti 10 studentů na jedno z nejvíce střežených míst světa – hranici Severní a Jižní Koreji. Od roku 1953, kdy skončila Korejská válka, vzniklo mezi těmito uměle rozdělenými státy (které do té doby byly jedním státním celkem po stovky let) nárazníkové pásmo, jehož jádrem je právě hranice mezi znepřátelenými státy (do dnes jsou státy de facto ve válečném stavu). Hranici (o délce 241km) z každé strany hlídají desetitisíce vojáků, dělostřelectvo a letectvo. Pro jistotu je celé pásmo důkladně zaminované, takže když přijíždíte přímo k hranici, tak máte opravdu pocit, že vjíždíte do válečné zóny (v níž skoro 60 let nepadl výstřel). Skupiny musí projít trojí kontrolou, než se dostanou do Panmunjonu, místa, kde byla podepsána dohoda o příměří. Areál je něco jako hraniční přechod, ale kdybyste se pokusili hranici překročit, tak jste v pořádném maléru. Místo, kde se člověk s foťákem může podívat do „jediného nebe na zemi“, jak označuje severokorejská propaganda svůj stát, je v konferenčním sále, který protíná v polovině 38. Rovnoběžka, tedy hranice těchto států. V celém areálu je hrobové ticho. Na rozdíl od jiných míst hranice zde na sebe vojáci míří pouze dalekohledy. Ti mají za všech okolností kamenný výraz a nosí Ray-Bany, aby Severokorejci nevěděli, co zrovna pozorují. Další informace z historie Koreji jsem si doplnil o pár dní později v Národním muzeu v Soulu.

Skoro jako "doma" v Číně.

Jací jsou vlastně Korejci? Přátelští, většinou anglicky mluvící, skvěle se oblékající, milující kimči (divná zelenina, kterou jedí s každým jídlem) a posedlí dokonalostí (Jižní Korea má nejvyšší míru plastických operací na počet obyvatel). Ve chvíli, když jsem na ulici vytáhl mapu, bylo skoro zákonitostí, že ke mně přistoupil nějaký Korejec tázaje se, zda nepotřebuji poradit. Pak už jsem se pomalu bál mapu vyndávat. Další zajímavá věc na Korejcích je vnímání krásy. Mají ještě naléhavější potřebu než Číňané mít bílou pleť. Pokud, je zde někdo opálený, tak si o něm lidé myslí, že je možná nemocný. Francouzské farmaceutické společnosti se na billboardech předhánějí v nabídce bělících krémů, které opravdu zaručí „mrtvolný“ vzhled, který je v Koreji tak žádaný a sexy. Nevim – asi fakt otázka vkusu. Korejci si věk počítají odlišně, než jsme tomu zvyklí my v Evropě. Lidský život začíná už početím, proto Korejec narozený ve stejný den jako já bude mít věk už 9 měsíců. Do toho, když si navzájem sdělují věk, tak neříkají přesné datum, ale pouze rok, v kterém byli narozeni. Pokud bych tedy měl uvádět svůj věk v Jižní Koreji, tak jsem živ již 24 let.

Já a korejský celebrity!

Dalším překvapením jsou česko-korejské vztahy, o kterých jsem měl možnost hovořit s českým velvyslancem v Jižní Koreji. Silné zalíbení Korejců je znát v turistice. Vedle Japonců patří právě Korejci mezi nejčastější turisty z Asie, kteří zavítají do ČR. Kvalitní hudba, klidné a čisté prostředí jsou největšími lákadly pro cestovatele. Obecné povědomí, zejména o Praze, podpořil romantický seriál odehrávající se v našem hlavním městě. Korejci tak často raději za pravou romantikou jezdí do Prahy než do Paříže. Bohužel je toto zalíbení často jednostranné a Češi o tuto zajímavou zemi nejeví moc zájem. Svědčí o tom fakt, že neexistuje česky psaný průvodce Jižní Koreou. Jistou nadějí mohou být studenti koreanistiky z Čech a bohemistiky z Koreje.

Česko-korejské vztahy v praxi...

A jak tedy dopadla výprava do Jižní Koreje (游览韩国) za tamními specialitami? Rýže chutná jinak než v Číně. Lidé často stolují na zemi s malými stolečky. Kimči mi není po chuti. Kdo nezkusil „Korean BBQ“, tak neví, co to znamená božsky ugrilovaný maso. Nudle servírují v polévce i na ledu. Jídla nejsou až zas tak pálivá, jak jsem se obával. Prostě pestrá a vynikající kuchyně činí tuto zemi ještě zajímavější. Pokud mám shrnout dojmy z mé výpravy do hesla, pak jedině: „Korea opravdu příjemně překvapila“.

Hlavní třída v Soulu.

Teď jsem zpět v Pekingu. Zimu vyhnalo jaro. Tento víkend jsem díky teplotám okolo 25°C mohl věnovat studiu v zahradách na kampusu. Necelé 3 měsíce a budu uzavírat významnou kapitolu svého života.

"CONG BEIJING DAO SHANGHAI"

从北京到上海

Pokud se vedle čínštiny v něčem zlepšuju, tak je to rozhodně provozování služeb v cestovním ruchu. Podnikl jsem s Míšou 4. kolo po pekingských památkách a opět navštívil Shanghai – město, které mě uchvátilo ještě více než naposledy.

@ Summer Palace

Zima se naposledy vzepřela sněhovou vánicí, která tady nebyla od počátku mrazivého počasí. Od té doby se počasí každým dnem zlepšuje. Máme tady tak ideální podmínky (znovu)objevovat neznámější místa v Pekingu. Před týdnem ve středu jsme navštívili Summer Palace, tedy císařské zahrady, které byly využívány zejména během letních měsíců. Uměle vytvořené jezero a přilehlé parky v minulosti vytvářely ideální kulisy pro radovánky císařů a jejich konkubín. Před 100 lety se však v Číně změnil politický a společenský řád. Od té doby slouží tento areál, zapsaný ve světovém dědictví UNESCO, zejména návštěvníkům z celého světa. Ani tentokrát všudypřítomný smog nedovolil, abychom měli čistý výhled na dominantu areálu – císařský palác. Před několika týdny mě můj kolega z OSN pozval do restaurace, která se zaměřuje na speciality z provincie Guangdong. Již tehdy jsem si jídlo zamiloval. Hlavně kvůli tomu, že není vůbec pálivé. Po náročné turistice jsme se vydali do této prověřené restaurace. Je již teď jasné, že všechny následující výpravy, které v následujících měsících do Pekingu zavítají, do této restaurace vezmu.

Rychlík Praha-Pardubice.

Ve čtvrtek jsme se přemístili do Shanghaje. Konečně jsem mohl vedle letecké dopravy po Číně vyzkoušet i alternativu, kterou Číňanům závidí i za Pacifikem. Superrychlý vlak sviští krajinou rychlostí okolo 310km/h a nás zvládl přepravit z Pekingu do Shanghaje (从北京到上海) za necelých 5 hodin (vzdálenost 1200km). Po příjezdu nás přivítala čínská delegace. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého, kdyby všichni v minulosti nenavštívili Pardubice. V přistaveném Superbu se tak ocitla poměrně zvláštní „pardubická skvadra“. Samotný program 4denní výpravy byl rozpracován na minuty, takže jsme rozhodně nezaháleli. Pátek jsme strávili na akademické půdě zdejších univerzit. Postupně jsme měli možnost poznat studenty a profesory univerzity se zaměřením na chemii (Pozn.: já ani Míša jsme nezměnili obor svého působení – vzhledem k „chemickým a přátelským“ vazbám mé rodiny jsme byli v péči taťkových kolegů a bývalých studentů).

Ocení asi jen blázni do "stromů v květináčích"

Udělali jsme trochu show pro ostatní!

Pro mě osobně největšími zážitky byla návštěva zahrad u zdejšího taoistického chrámu a nezapomenutelná vyhlídka z Pearl Tower. Kvetoucí bonsaje patřili k největším lákadlům zahrad. Vzhledem k tomu, že jsem ty svoje bonsaje neviděl od září, tak jsem se rozplýval nad každým „uměleckým dílem“. Moje mladé stromky s těmito nelze srovnávat, ale třeba za 50 let budou dělat ty moje podobnou parádu. Sobotní odpoledne jsme strávili u dominanty šanghajského centra. Vyhlídková věž (4. nejvyšší věž na světě), která nabízí podívanou z výšky 257 a 300 metrů, díky skvělému počasí umožnila pohled na Shanghai z ptačí perspektivy. Co jsme ale ani jeden nevěděli, že terasa má skleněnou podlahu. Trochu se mi zvedl kufr a roztřásly nohy. Nakonec jsme strach překovali, ale je to fakt hnus pohled dolů!

Před pořízením fotky jsem byl na čtyřech...

Po večírku ve francouzské části města jsme se ve 2 ráno vydali na speciální masáž, která se trochu zvrhla v krveprolití. Masérka mi pomocí zvláštní techniky totálně rozryla záda. Po tom, co pominulo moje prvotní zděšení, mi bylo vysvětleno, že to je způsob, jak zjistit, zda člověk je zdravý. No… myslím, že by se stačilo zeptat! Těšně před odjezdem jsme absolvovali promoci pod sochou Mao Ce Tunga, který byla završením našeho dlouhého 3denního studia na zdejší univerzitě. Po celou dobu o nás bylo opravdu perfektně postaráno. Ani jeden z nás to nečekal – o to byl prodloužený víkend příjemnější.

Vždy jsem si přál PhD z chemie! (making my dad proud)

A teď je na řadě Jižní Korea. Nejvíc se těším na osobní setkání s českým velvyslancem v Jižní Koreji a spolužačkou Alicí. Moje první kroky však povedou na nejvíce střeženou hranici světa.

"YI-YUE-YIHOU"

一月以后

V kalendáři jsem napočítal již 30 dní od chvíle, co jsem začal znovu objevovat Čínu. V týdnu proběhlo setkání s šéfem Czech Tourismu, s bývalým velvyslancem Číny v ČR a na letišti jsem v sobotu přivítal světoběžnici Míšu Škvrňákovou.

Krteček držící stráž v kanceláři Czech Tourism.

V pondělí odstartoval maraton příjemných povinností uplynulého týdne. Hned co, jsem zvládl všechny úkoly v UNDP, tak jsem se vydal na setkání s šéfem pobočky Czech Tourism v Číně. Schůzku jsem si domluvil, protože stejně jako většina lidí, jsem neměl moc představu, jak kancelář, jež má na starosti propagaci České republiky v zahraničí, funguje. Příjemné překvapení v podobě reprezentativních prostor zahájilo velmi přínosnou debatu s ředitelem pobočky Petrem Vávrou. Do seznamu činností patří zviditelnění Čech jako zajímavé destinace pro čínské turisty (kterých každoročně přijíždí o 25% více, než v roce předešlém). Příznivému vývoji napomáhá aktivní propagace na veletrzích, časté publikace v časopisech a v neposlední řadě například několikadílný seriál o cestování po ČR, který byl odvysílán na celostátní televizi. V porovnání s našimi evropskými sousedy patříme mezi nejzajímavější destinaci. Dá se tedy očekávat, že k nám v budoucnu zavítá více a více Číňanů. Třeba bych tak mohl využít své jazykové znalosti i doma.

Spolužáci z celého světa.

Vzhledem k tomu, že se nám ustálila parta spolužáků, tak jsem společně s kamarádkou z Izraele zorganizoval večeři pro třídní kolektiv. Nakonec podle hlasování zvítězila italská restaurace, která se však neukázala jako nejlepší volba. Ač byl majitel Ital, tak kuchaře měl zdejší personál, ale hlavní bylo, že jsem se dozvěděl, že mám dost zajímavý spolužáky. A spolužáci se dozvěděli, co to vlastně ta diplomacie je. Do teď jsme se bavili pouze o přestávkách, kde všichni ještě narychlo dodělávají úkoly, takže prostoru pro seznamování moc nebylo. Celkem je nás 15 – hlavně z Evropy a Asie, ale i z Burundi a USA. Další den jsem učinil významný krok k zpracování bakalářky. Po dlouhých měsících se mi povedlo sjednat rozhovor s bývalým  vládním úředníkem, který mimo jiné sloužil jako velvyslanec ČLR v Čechách a v multilaterální sekci čínského ministerstva zahraničí. Je skoro nemožné získat někoho, kdo by se vyjádřil, ale nakonec jsem zvítězil! Během dvouhodinové rozpravy jsme probrali historii působení Číny v OSN, a kde se nachází teď. Pomohl mi nastínit pravděpodobné scénáře, kam by se země mohla ubírat do budoucnosti (to by mělo být stěžejním bodem mé bakalářky). Mám inspiraci pro další četbu a pozorování chování Číny na půdě OSN.

"When Pardubice comes to Beijing."

V pátek jsem se spontánně rozhodl trochu zapařit. Blízko školy je obrovské karaoke centrum, které je každý víkend v obležení místních. Ač jsem se snažil podat dobrý výkon, tak s čínskými písničkami mám stále problém. Alespoň refrén jsem zvládal. Druhý den mi kocovina nedovolila ovládat tělo do brzkého odpoledne, ale záhadně jsem nabral v druhé části dne energii, abych vyzvedl na letišti návštěvu z Čech. Po měsíci v Číně (一月以后) přijela zvláštní velvyslankyně Pardubic. Nejen já, ale i sněhová kalamita přivítala Míšu. Tolik sněhu tady nebylo celou zimu, takže chaos v Pekingu odpovídal nezvyklému počasí. Další zajímavostí večera byla nabídka drinků v jednom z mnoha barů ve čtvrti Sanlitun. Ač jsme si pokaždé objednali stejný koktejl, tak pokaždé nám donesli úplně něco jiného. S napětím jsme vždy čekali, jaké asi daiquiri nám tentokrát donesou. Nutno podotknout, že postupně se kvalita zvyšovala.

Počasí se do druhého dne umoudřilo, sníh zmizel a my vyrazili na procházku po centru Pekingu v okolí Zakázaného města. Jako s každou návštěvou jsme jako první museli jít přivítat Maa. Následná procházka v Beihai a Houhai byla skvělou příležitostí pozorovat trénink bojového umění, kaligrafie, čínského tanga nebo na oranžovo nabarveného pudla.

Tahle část jim moc nešla, ale jinak jako z filmu!

Zítra (pondělí) zajdeme na večerní rozcvičku a kačenu a la Peking. Další hlášení podám za týden z finančního centra Číny – Šanghaje.

"LIANHEGUO KAIFA JIHUA SHU"

联合国开发计划署

Začátek března neznamenal pouze příchod vlídnějšího počasí, ale zároveň přinesl nové pracovní příležitosti a kupu přátel z celého světa.

Před branami OSN

V minulém týdnu jsem obdržel velice příjemný email. Z HR oddělení úřadovny OSN v Číně mi byla nabídnuta stáž v UNDP (United Nations Development Programme), tedy v jednom z hlavních pilířů OSN, skrze který vykonává tato organizace rozvojovou pomoc na všech kontinentech světa. Nabídka to nebyla náhodná, protože již v lednu jsem přišel do styku se členy jednoho oddělení UNDP, s kterými jsme se mimo jiné bavili o možnostech, zda a jestli bych s nimi mohl spolupracovat. Z původně jednostranného zájmu (samozřejmě toho mého) vzešla myšlenka, že by se jim mohl hodit mezinárodní student. A proto mi přišla po necelých 60 dnech tato výjimečná nabídka podílet se na výzkumu v jedné z nejdůležitějších agentur Organizace spojených národů. A co že tam vlastně budu zkoumat? Jako nejzajímavější se mi jevila pracovní skupina, která se zabývá tzv. „South-South Cooperation“, tedy spoluprácí zemí jižní polokoule. Je to kombinace zahraniční (rozvojové) politiky zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Drtivá většina zemí v těchto regionech jsou země rozvojové, proto je spojují stejné problémy, ale i výzvy. UNDP (联合国开发计划署) v této souvislosti stojí jako moderátor mezi jednotlivými zeměmi (či skupinami zemí), mezi kterými dochází k výměně zkušeností, vědomostí nebo technologií. Hlavním mottem této spolupráce je tzv: „win-win“ princip, kdy všechny strany (teoreticky, ale snad i prakticky) těží ze spolupráce, která je založená na výměně výše zmíněných informací. Během prvního týdne jsem měl připravit návrh témat, jež by se projednávaly na podzimní výroční konferenci, kterou hostí v Číně OSN. Ústředním tématem konference bude nejspíš snižování chudoby v tzv. „MICs – Middle Income Countries“, kam mimo jiné spadá i Čína. Pracovní vytížení bude podobné jako v předešlých měsících na ambasádě, nicméně budu mít konečně čas, abych se věnoval i výzkumné části své bakalářky.

Základní kámen v útrobách úřadovny

Kluci se vynasnažili...

Vedle prvních chvil na novém pracovišti jsem měl řadu dalších zážitků. Tak třeba v úterý byl ve škole „svátek děvčat“, a tak všichni kluci nosili slečnám květiny, dárky a všude visely rudé nápisy vyzdvihující klady opačného pohlaví. Je to obdoba toho, co se tady dělo na podzim, kdy stejné slavnosti byly věnovány zdejším studentům. Na to se váže dost divná příhoda. Seděl jsem v menze se svým čínským kamarádem, s kterým se pravidelně scházím a trénuju čínštinu a rozebíráme vše možné i nemožné o Číně. A tu vedle mě klečící kluk začal zavazovat tkaničku (své) slečně, s kterou právě doobědval. Na skutečnost, že kluci nosí svým partnerkám kabelky, jsem si už zvykl, ale tohle mě opět udivilo.

Jeden z mnoha sloganů "milujeme vás"

Čtvrteční a páteční večer jsem strávil ve společnosti diplomatů a stážistů na diplomatických misích. Již poněkolikáté jsme se stážisté v Pekingu sešli. Vypadá to na skvělou partu mladých lidí se stejnými zájmy. Toto prostředí je velmi inspirativní a často odcházím s novými nápady a myšlenkami. Tentokrát s nás sešlo okolo 15 lidí, zejména stážisti z ambasád evropských zemí a Kanady. V pátek po práci jsem se vrátil na místo činu – na českou ambasádu v Pekingu – při příležitosti vernisáže výstavy dvou čínských umělců. Jedna z věcí z průběhu večera, která mě zaujala při rozhovoru se studentem z Konga, byla skutečnost, že pokud jsem si někdy stěžoval, že to tu je někdy těžký, tak to jsem ještě nevěděl, s jakými nepříjemnostmi se tady musí potýkat Afričani. Vedle nechápavých pohledů a vysokého stupně zvědavosti, nemají Afričané skoro nikdy šanci chytnout taxíka. Nevím, jestli se to dá označit jako rasismus, ale lidé se jich tady prostě bojí, a tak mají v lecčem ztížené podmínky.

To, co zdobí interiér rezidence velvyslance

Abych to nekončil úplně negativně, tak se mám v příštích týdnech na co těšit. Zaprvé přijede za necelý týden vzácná návštěva z Čech – doufám, že bohemka poteče proudem. Zadruhé s touto návštěvou záhy navštívíme Šanghaj. A zatřetí jsem si koupil letenky do Jižní Koreje na první dubnový týden, takže se mám na co těšit!

"BEIJING DAO LE"

北京到了

3 týdny v Čechách utekly zběsilým tempem a já se opět ocitl v asijské novodobé džungli. Návrat do Pekingu byl nesrovnatelně příjemnější než před půl rokem, kdy jsem do Severního města zavítal.

Uvítací delegace při příjezdu na kampus

Jedna ze 4 nových učitelek

Oproti zářijovému příjezdu jsem neměl moc času na rozkoukání, a tak jsem musel jetleg překonávat i během prvních školních dnů. Pravidelně jsem se budil ve 4 ráno, alespoň jsem tak mohl dohánět čínské nedodělky, které se tady za 3 týdny mojí nepřítomnosti nakupily. Hned druhý den po příjezdu jsem zjistil, v jaké skupině budu další 4 měsíce trávit čas na hodinách čínštiny. Studijní výsledky z minulého semestru byly dostačující proto, abych mohl přeskočit jednu úroveň. Spolužáci patří vesměs mezi studenty, co umí dobře čínsky, ale pořádně nikdy v Číně nebyli. Mám oproti nim malý náskok a tempo, ve kterém se odehrávají první hodiny je trochu pomalejší, ale už jen z úkolů, které jsme dostali na víkend, vím, že tomu tak dlouho nebude.

Ve středu jsem se vypravil na akci, která se v Pekingu konala vůbec poprvé. Švédskou ambasádu napadlo oslovit všechny stážisty zastupitelských úřadů v hlavním městě a uspořádat neformální párty, kde by se tito „mladí diplomaté“ sešli. Nakonec se nás sešlo okolo 40 lidí a akce byla opravdu úspěšná. Nově vzniknuvší FB skupina nám snad dopomůže koordinovat budoucí společné aktivity ještě snadněji. Člověka po 6 měsících života v Číně jen tak něco nepřekvapení, ale právě při cestě do centra se to opět povedlo. Fronta, která by spíše odpovídala tlačenici na lístky před zahájením oslav příchodu čínského nového roku, byla ve skutečnosti před vstupem do metra. Migrace statisíců pracovníků do měst, jako je Peking, se projevuje zejména v dopravě. Teď je například v Pekingu 14 linek metra, které už svojí kapacitou nemohou náporu miliónů lidí stačit, a dalších 5 linek je právě ve výstavbě.

Fronta už i na metro

V sobotu jsem se rozhodl poprvé navštívit kino. Což by asi nebylo nic zas tak zajímavého. Avšak při porovnání (polo-)prázdných multikin v Čechách a jejich asijských příbuzných, je rozdíl opravdu znatelný. I ve 2 hodiny odpoledne musí člověk vystát zhruba 40minutovou frontu na lístky (v mém případě na Mission Impossible 4, která je v kinech skoro 4 měsíce).  Kulturní zážitek zpestřil i fakt, že některé rozhovory byly vystřiženy či upraveny čínskými cenzory. Teď bude mým úkolem zjistit, co za scény se nelíbili úředníkům, kteří dohlížejí nad tím, co mohou Číňané vidět, a co by poškozovalo „morální hodnoty“ národa.

MI:4 - s čínskými specifiky

Je prostě dobrej pocit, když vidím ve své práci pokrok. Ač to jsou samozřejmosti, je příjemné zjistit, že po půl roce, co jsem zahájil svojí „čínskou pouť“, se dorozumím skoro všude. Cesta taxíkem z letiště na kolej, tak byla o poznání příjemnější, než když jsem přijel v září 2011 do smogem-zahaleného Pekingu vůbec poprvé…