入乡随俗
Poslední
zážitky a dojmy jsem shrnul před 2 měsíci. Hlavními důvody takové prodlevy bylo
cestování s rodiči, s kterými jsme dobyli ty nejkrásnější místa Číny
a taky trochu lajdáctví. Tak se pokusím v pár řádcích zmínit to
nejzajímavější.
 |
| Nová Čína. |
 |
| Aneb jak se dělá historie. |
Většinu
měsíce května jsem věnoval cestování po Číně. Výprava již 6. v pořadí, ale
zdaleka největší a nejnáročnější na přípravu. A mé hlavní postřehy? Jako
většina lidí v Evropě jsem si ani já neuvědomoval velikost této země. Po
skoro roce v Číně to spíš beru jako jeden územní celek než jednu zemi.
Není v tom žádný politický podtext, ale až teď jsem si uvědomil, jak je
Čína opravdu velká. Zjednodušeně, každý z 33 administrativních celků se
rovná velikosti populace Německa či Francie. Jednotlivá hlavní provinční města
se rovnají populaci celé České republiky. Nejen složením obyvatelstva, ale i
kulturou a přírodou se jednotlivé provincie od sebe velmi liší. Vyprahlý a
surově působící sever, tropický a živočichy oplývající jih, kulturně bohatý a
nespoutaný západ a v neposlední řadě průmyslově vyspělý a globalizací
ovlivněný východ. Společným jmenovatelem všech oblastí je vynikající jídlo,
přívětivost místních a neuvěřitelně rychlý pokrok, který mění celou společnost.
Někde pomaleji (západ), jinde až moc rychle (východ). Při cestách jsem narazil
na jev, který se ne zcela střetl s mým pochopením. Nejen důsledkem
kulturní revoluce, která proběhla v 60. letech minulého století, došlo k poničení
velké části kulturního bohatství této země. Místní vlády se často vypořádávají
s touto situací poměrně svérázně. Pokud městu chybí pagoda, buddhistický chrám,
či rovnou městské hradby nezbývá nic jiného než vše nové postavit. Kámen úrazu
nastává v momentě, kdy cestovatel (já) přijíždí do města, jež oplývá místy
s tisíciletou historií (nebo alespoň se tak jeví), ale pravda je jiná.
Díky dostatečně jazykové vybavenosti jsem se však od místních dozvěděl, že chrám
je 2 roky starý respektive nový, městské hradby jsou hotovy jen z části a
kvůli pagodě se vysídlují bytové domy, tak aby příští rok mohla stavba největší
pagody v okolí začít. Podobně je tomu tak po celé Číně, ta se tak nezvratným
tempem mění. Ke smůle cestovatelů, toužících objevovat 5000 let starou kulturu,
bohužel k horšímu.
 |
| Tady bude příště pagoda. |
Bál
jsem se, že kvůli cestování a tedy absenci ve škole po návratu budu tápat a
nestíhat. Opak byl naštěstí pravdou. Vzhledem k tomu, že jsem si určil
pravidlo „bez angličtiny“, tak jsem veškeré záležitosti spojené s cestováním
vyřizoval pouze v čínštině. Debaty ve vlaku, restauraci, taxíku či na
letišti byly tou pravou školou a zase jsem se jazykově posunul dál. Mimo jiné,
jeden z hlavních důvodů proč jsem do Číny odcestoval, bylo přesvědčení, že
jazykové znalosti jsou klíčem k poznání a porozumění této kultury a
společnosti. Tato domněnka se mi v posledních týdnech do posledního
písmenka a čárky potvrdila.
 |
| Před půl rokem bych se takhle ještě nesmál při konverzaci. |
V OSN,
kde stále stážuji, byli velmi vstřícní a bez problému mě na poznávání uvolnili.
S OSN se rozloučím již ve čtvrtek, kdy mě čeká poslední pracovní den. Sice
o poznání kratší stáž (3 měsíce) než na ambasádě (7 měsíců), přesto jsem se
přiučil spoustě dovedností a rozšířil znalosti ze zejména rozvojové spolupráce
mezi státy jihu (Latinská Amerika, Afrika, státy jihovýchodní Asie).
 |
| Poslední týdny na Tsinghua. |
Rozhodně
ale nelze říct, že bych se české ambasádě po ukončení stáže od března vyhýbal. Ba
naopak. Za ty měsíce se stala ambasáda kouskem domova na druhé straně světa.
Zejména díky skvělým lidem jsem se vracel rád a často. Minulý týden proběhla
rozlučka s diplomaty, kteří budou brzy opouštět ZÚ Peking. Druhý den Ambasádní
bazén a 30°C
počasí navodily alespoň na jedno odpoledne pocit dovolené u moře. Nabral jsem
nových sil na poslední týden výuky ve škole. Ten jsem zakončil opravdu
netradičně. Vzhledem k tomu, že jsem za to dobu, co jsem tady, jsem měl
možnost poznat nové čínské přátele, tak jsem jim chtěl poděkovat za ty desítky
hodin, které strávili se mnou a mými pokusy o konverzaci v čínštině. Poznal
jsem to jejich asijské prostředí, a tak bylo na čase, aby alespoň skrze jídlo
poznali, co to je být pomyslně v ČR. Česká hospoda byla ideálním
prostředím, kde se to dalo realizovat. „Když jsi v Římě, chovej se jako Říman“
(入乡随俗)
platilo pro mě celou tu dobu tady, tak teď byla řada na nich. Kluci museli
odložit hůlky a zkusit slivovici a zelenou. Nechyběla svíčková ani guláš.
Prostě doma!
A co
teď? Necelé 2 týdny v Pekingu. Jazykový certifikát HSK. Závěrečné zkoušky
a promoce. Nebudu ale z Číny pospíchat. Tento pátek přijede poslední delegace
z Čech, aneb Rýžová výprava 2012 v sestavě Johča, Terka, Adina a
Choze skoro začíná! Úplně poslední chvíle v Číně strávím v červenci s
„asijskou ségrou“ Sue.
Budoucí
příspěvek bude ten poslední. Pokud vše dobře dopadne, tak…, ale o tom až
příště!
