"ZHONG-OU JIAO"

中欧交

Dalších deset dní uteklo přímo zběsilým tempem. Hlavní náplní posledního týdne byla účast na summitu evropských a čínských mládežnických lídrů v Pekingu a Tianjinu. Taky si můžu odškrtnout další „poprvé“. Chtě nechtě jsem musel do nemocnice a to za ne zrovna příjemných okolností. V závěru týdne jsme na ambasádě zvládli připravit úžasnou recepci pro více než 300 hostů k příležitosti státního svátku ČR. Do školy jsem tak moc nechodil, ale dočasné záškoláctví vyplnily nové zajímavé aktivity.

Tak tedy postupně. Stáž na ambasádě nese mnoha podob. Plánované setkání mladých Evropanů a Číňanů, které mělo slavnostně ukončit proběhnuvší Rok mládeže zemí EU a ČLR, Evropská komise naplánovala na konec tohoto měsíce. Smyslem ročního projektu bylo přiblížit evropskou a čínskou mládež a navázat dlouhotrvající přátelství (中欧交).

zástupci ČR na Summitu (oficiální)

Ambasáda mě vyslala na toto fórum mladých, abych hájit zájmy České republiky a reprezentoval tak i členskou zemi EU. Lepší konstelace asi být nemohla, protože z Čech přijela Ev Peterková a mohli jsme tak celý projekt absolvovat společně. Lepší zástupce mládeže Česka než nás by člověk jen těžko hledal J. Vzhledem k tomu, že paralelně s naším programem měli jednat i ti velcí lídři EU a Číny, tak mělo dojít ke společnému setkání. Řecko a krize v Eurozóně všechno ale zkomplikovaly. Shledání s prezidentem Barrosem ani čínským premiérem Wenem neproběhlo, ale ani krize v Evropě nám nezabránila, abychom se na Summitu mladých lídrů pokusili zapracovat na budoucnosti euro-čínských vztahů.

zástupci ČR (panda-móda teď v Pekingu frčí)

Až během těchto dní jsem si mimo jiné uvědomil, jak tady v Asii vnímají Evropskou unii. Ve světle posledních týdnů nebyla naše výchozí pozice jednoduchá. Během jednání jsme se snažili napravit obraz Evropy, a tak na rozdíl od současných politiků jsme hledali společná řešení a kompromis. Z jednání vyplynulo, že Číňané Evropě nerozumí a změnit tento stav bude asi největším údělem pro nás do budoucna. Důležité zmínit, že po celou dobu na nás dohlížela řada soudruhů ze Strany. Dělali se hrozně nenápadnými, ale když jeden čínský student začal hovořit o svobodě slova a přístupu k informacím, tak byl následně soudruhem napomenut, že to není vhodné říkat. Proto byli všichni čínští studenti velmi opatrní při vyjadřování, až při rozhovorech v malých skupinkách projevili veliký zájem se podělit o názor v otázkách Tibetu, lidských práv či Facebooku. Přesně takový je stav i celé společnosti. Nespokojenost lidí v mnoha oblastech života existuje, ale vlastní názor či kritický postoj jsou nežádoucí. I proto v minulém týdnu se Strana rozhodla zpřísnit, co se bude vysílat v televizi. Komunisté se rozhodli omezit rozsah zábavných pořadů, které by mohly způsobit „morální pokřivení“ národa. Dá se tedy od příštího roku očekávat ještě více kulturních programů deformujících čínský národ. Až zase uslyším někoho mluvit o Číně jako zemi směřující k demokracii, tak se budu o něco víc smát než do teď.

Mezi prvními i velvyslanec KLDR

Ve čtvrtek se na ambasádě konala společenská událost roku. Připomínka vzniku samostatného Československa slouží každoročně jako příležitost, při které ambasádu zavalí stovky Číňanů se zájmem o Čechy, Čechů se zájmem o Čínu a v neposlední řadě velvyslanci a diplomaté z celého světa. Pozornost vzbudil velvyslanec KLDR. Vzhledem k tomu, že ne všechny země mají navázané diplomatické vztahy s tímto diktátorským režimem, nenašel velvyslanec během recepce nikoho, kdo by se s ním chtěl bavit. Jediný, kdo mu dělal společnost, byl odznáček Kim Ir Sena připnutý na jeho saku. Má situace byla značně odlišná. Kolegové z ambasády mě seznámili s mnoha zajímavými kolegy s ostatních úřadů. Využil jsem této příležitosti, abych pozval pár svých spolužáků a kamarádů, aby se podívali, kde vlastně pracuju. Vždycky je co vylepšovat, ale opět se potvrdilo, že na ambasádě funguje sehraný tým profesionálů – recepce se rozhodně povedla!

doslova za pět dvanáct

garden party na konci října

pohled na rezidenci velvyslance

Poslední dny jsem zase bojoval se zdravím. Neidentifikovatelná nemoc mně připravila potěšení na 3 noci horeček a malátnosti. Čínské nemocnice disponují nejmodernějšími přístroji a zkušeným personálem. Nikdo však nedokázal zjistit co mi je, a tak teď mám klidový režim a postupně se mi vrací barva i vzhled! 

Čína se mě snaží oslabit různými způsoby, ale zatím jsem vždy vyhrál já! 

"JIEKE DASHIGUAN"

捷克大使官

Hned po návratu z cest jsem věděl, že se můžu těšit na další dobrodružství. Po 6 týdnech v Číně jsem nastoupil na dlouho očekávanou stáž na zastupitelském úřadu České republiky v Pekingu.

Hlavní budova ambasádního komplexu

S několika měsíčním předstihem jsem oslovil českého velvyslance v Číně, zda by vůbec stáž byla možná. Nečekal jsem dlouho na příjemnou zprávu, že jsem byl vybrán. Jako budoucí stážista jsem vyplnil všechny potřebné formuláře Ministerstva zahraničních věcí. Dva týdny před samotným nástupem jsem šel ambasádu okouknout a domluvit se s mojí šéfkou na konkrétních podmínkách spolupráce. Slovo dalo slovo a já se konečně v pondělí hned po škole vydal na první den v nové práci. Byl jsem nervózní a zároveň nadšený jako nikdy dřív. Už před dvěma lety jsem si poprvé začal pohrávat s myšlenkou, že bych se vydal do Pekingu na zkušenou a teď to bylo tady!

 Všechny ambasády v Pekingu působí ne zrovna přátelským dojmem. Dvojité zdi a ostnatý drát chrání každou ambasádu před vniknutím nepovolaných osob. Tato opatření byla zavedena zejména po pokusech uprchlíků ze Severní Koreje získat azyl na zastupitelských úřadech evropských zemí. Nedůvěřivě vyhlížející vojáci kontrolují, aby se nikdo nepřiblížil k ochrannému pásmu, které dělí ambasády od okolního světa. Po prvních dnech už vojáci nevypadají tak přísně a jsou vždy rádi, když se s nimi pozdravím.

pohled na Ministerstvo obchodu ČLR ze semináře MMF

Česká ambasáda (捷克大使官) se skládá z rozlehlého pozemku, administrativní budovy, reprezentačních prostor a rezidenční části, kde bydlí diplomaté a administrativní personál. Vzhledem k tomu, že byl areál postaven v 60. letech, tak muselo zákonitě dojít k rozdělení pozemku na začátku roku 1993. Toto oddělení je tady spíše administrativní. V rezidenční části spolu žijí Češi a Slováci a každé úterky a čtvrtky spolu soupeří na volejbalovém hřišti.

Po nutné administrativně a seznámení se s bezpečností na pracovišti (i tady se při požáru má křičet „HOŘÍ“) jsem se konečně mohl pustit do práce. Monitoring médií a zpráva o návštěvě premiéra Putina byly hlavní náplní dne. Ve středu a čtvrtek jsem už v kanceláři nezůstal. Ekonomický úsek ambasády mě vyslal jako zástupce na dva semináře týkající se budoucnosti čínské ekonomiky. Zopakoval jsem si spoustu ekonomických pojmů a dozvěděl se předpověď MMF, jak se Číně bude dařit v roce 2012. Aby toho nebylo málo. Ve středu odpoledne proběhla recepce na ambasádě. Po 7 týdnech jsem si mohl zase dát mimo jiné řízek s bramborovým salátem. Asi nebude žádným překvapením, že to byla příjemná změna po x porcích rýže a nudlí.

manželky jihokorejských diplomatů

Největší zážitek však přišel až na závěr týdne. Paní konzulka mě vzala jako doprovod na jihokorejskou recepci při příležitosti vojenského státního svátku. Společenská událost pro několik set hostů byla opravdovou zkouškou ohněm. Manželky japonských diplomatů v kimonech, generálové z Nigérie, Angoly či Brazílie a v neposlední řadě jihokorejský velvyslanec, který nás přivítal společně se svojí chotí. Naštěstí mi etiketa ani diplomatický protokol nejsou cizí, a tak jsem mohl uplatnit své teoretické znalosti v praxi. Vždycky je co zlepšovat, ale nějak tak tuším, že to zdaleka není poslední společenská akce, která mě tady čeká.

organizace byla dokonale zvládnuta

Připadám si jako ryba ve vodě…

"SHANGHAI"

 上海

Druhá část expedice měla za cíl největší město Číny. Město a jeho obyvatelé mě překvapili. Když jsem se procházel po známém Bundu nebo bloudil uličkami části zvané French Concession, tak jsem si spíš připadal doma v Evropě než v Asii.

Pohled na Pudong

Cesta autobusem trvající 3 hodiny z poslední destinace byla zvláštní hned v několika ohledech. Z očekávané zastávky na dálničním odpočívadle se stala nečekaná podívaná. Výjezdovou cestu z benzínky zatarasila dálniční policie a odmítla podat jakékoliv informace (i kdyby něco prozradili, tak pochybuju, že bychom rozuměli – tady na rozdíl od Pekingu se můžeme vymlouvat na jiný dialekt čínštiny). Po 30 minutovém čekání a pohledu na totálně prázdnou dálnici, se kolem nás prořítila kolona desítky černých limuzín a doprovodných policejních vozů. Žádný světový státník tou dobou zemi nenavštěvoval, tak si asi jen vysoce postavení úředníci snažili ušetřit čas. Mimo korupce Číňany rozčiluje nekonečný vozový park drahých limuzín, kterých vysoce postavení členové Strany často a rádi zneužívají pro svoje osobní potřeby.

stačí se otočit a hle - Paříž

Největší dojem v Šanghaji (上海 – město nad mořem) na mě udělala promenáda „The Bund“, která nabízí podobný pohled přes vodní plochu jako v Hong Kongu. Na rozdíl od Hong Kongu rozděluje město řeka Huangpu, která přepravuje zejména turisty, kteří se vydají na plavbu výletní lodí. Můj zájem se ale soustředil na opačnou stranu promenády. Paříž nebo Vídeň? Nebyl jsem si jistý, které město mi to připomínalo více. Průvodce Lonely Planet, který mě doprovází na každém kroku při cestách, mi prozradil, že mrakodrapy a zástavba vznikala na počátku 20. století, tedy ve stejném období jako New York. Vzhledem k obrovskému vlivu cizinců, kteří sem dodnes přijíždějí hlavně za obchodem, je město zcela kosmopolitní. Má-li člověk chuť se projít mezi pařížskými městskými domy, objevovat vídeňské uličky nebo navštívit čtvrť Brooklyn, tak Šanghaj nabízí vše zmíněné a mnohem více!

...i tohle je foceno v centru Šanghaje

Na druhý den jsme hned z rána vyrazili do míst, kde se minulý rok Čína představila jako organizátor světové výstavy EXPO. Ano, i v roce 2011 je část areálu otevřena. Naše kroky směřovaly ke stavbě, která i přes silnou vrstvu smogu byla vidět z druhé strany řeky. Čínský pavilon zůstává stále otevřený a nabízí pohled návštěvníkovi do Číny, která rozhodně v roce 2010 ani letos nevypadá tak, jak ji tvůrci expozice vybarvují. Naštěstí jsme nemuseli čekat 6 – 7hodin (!!!) jako návštěvníci minulý rok. Pavilon vypráví příběh Číny od dávné historie a vykresluje současnost a budoucnost Číny v těch nejlepších barvách. Autoři jaksi zapomněli zmínit období vlády Mao Ce-tunga, během které se staly jedny z největších neštěstí národa jako „Velký skok vpřed“ či Kulturní revoluce. Pomyslnou třešínkou propagandy byly designové záchody evropského stylu, které běžný Číňan z venkova (tedy stále většina populace) jen těžko kdy viděl či používal. Vysoké zdi okolo maskují realitu EXPO 2010. Polorozbořené pavilony, opuštěné stánky s občerstvením a nevyužívané obrovské plochy určené k parkování slouží jako příklad čínského megalomanství a neznalosti pojmu jako udržitelný rozvoj.

čínsko-americká rodina, která pomohla při nesnázích všeho druhu

Poslední 4 dny jsem neměl přístup na blokované stránky, tak proto až teď publikuji zajímavosti ze Šanghaje.

Tento týden jsem každé odpoledne trávil u svého nového zaměstnavatele – Ministerstva zahraničních věcí ČR. Plní se mi jeden z největších snů. První momenty byly až nečekaně příjemné a rozhodně se nudit nebudu.

O tom se ale musím rozepsat víc…

"NANJING HE HANGZHOU"

南京和杭州

Když už se slaví v Číně státní svátek, tak už pořádně. Devět dní volna využil všechen pracující lid k cestování nebo návštěvě rodiny, která často bývá vzdálená několik set kilometrů. Následoval jsem migrační toky a navštívil během posledních 7 dní 5 měst východní Číny.

multinárodní osazenstvo výpravy (USA-GB-GER-CZ)

Společná domácnost všech

Jízda vlakem je tady zcela jiný zážitek, než když jedete třeba hodinu z Pardubic do Prahy. Až nečekaně domácí atmosféra se vytvoří po několika zdráhavých pohledech. Samozřejmě jsme já a mí 3 spolužáci byli jedinými Evropany v celém voze, možná i vlaku. To způsobilo pochůzky spolucestujících, kteří nás nápadně i nenápadně fotili. Ti odvážnější třeba pozdravili či se pokusili navázat konverzaci, která však velmi rychle končila kvůli naší jazykové nevýhodě. Po vyčerpání všech frází z rozhovorů lekcí 1 – 6 jsem už byl ve slepé uličce. Název „Mám mnoho nepřátel“ nese 5. lekce, proto jsem raději tuto kapitolu vždy raději přeskočil. Připadal jsem si, jako kdyby seděl v obýváku té dané rodiny a trávil s nimi jeden běžný večer a noc. Instantní nudle, neidentifikovatelné „delikatesy“ a karty či smartphone jsou nepostradatelnou nutností při cestování Číňanů. V 22.30 přijde osobně výpravčí zkontrolovat, zda jsou všichni připraveni zalehnout a vypne světla v celém vlaku. Povinná večerka, která umocňuje celý zážitek z cesty, připomíná školu v přírodě. Není tedy překvapením, že v 7.00 nás probudil čínský country pop. Naštěstí na rozdíl od ŠVP tady po nás nikdo nevyžadoval ranní rozcvičku. Ale nedivil bych se.

Výhled z Fialové hory na Nanjing

Nanjing (南京) – první destinace naší výpravy – je bývalým hlavním městem Číny. Podobnost názvů Beijing a Nanjing není náhodná. „bei“ znamená sever a „nan“ jih. Společným znakem je „jing“ což značí město. Memento hrůz, které se zde odehrály v roce 1937 při vpádu a okupaci Japonců, vyvolává u všech Číňanů silné negativní vzpomínky dodnes. Během několika týdnů bojů bylo povražděno na 250000 civilistů. Popravčí čety často usekávali hlavy, jakožto nejrychlejší způsob popravy. Zvěrstva byla doplněna o nejméně 30000 brutálně znásilněných a zohavených žen. Až tam jsem si teprve dokázal představit, v jakém měřítku bylo pácháno násilí. Čínská vláda vynaložila nemalé prostředky, aby současným a budoucím generacím Nanjing Massacre Memorial Hall připomínal příběhy lidí, kteří se stali válečnými oběťmi. Ale ani zde není výjimkou, že jsou některé informace upravené tak, aby nepoškozovali obraz Komunistické strany u společnosti. Třeba takový detail, jakože byly brány města zataraseny přívrženci komunistů, aby lidé nemohli utéct a měli „hrdě padnout za vlast v boji“, již památník opomíná. Muzea a památníky všeho druhu se tak spíše stávají nástěnkou poupravených úspěchů komunistů v různých obdobích historie.

Pagoda 6 harmonií protipólem mrakodrapů

Hangzhou (杭州), město přesahující velikostí populace třeba Slovenska, ve mně zanechalo dojem středomořského města s promenádou s výhledem na jezero připomínající moře. Až symbolicky působí jezero jako předěl mezi historií a budoucností Číny. Na západě jezera je mnohapatrová pagoda z 12. století. Druhé straně vodní plochy dominuje moderní finanční čtvrť 21. století, která se každý večer rozzáří do všech odstínů barevného spektra. Alespoň už vím, proč Čína trpí nedostatkem elektrické energie. Není divu. Když každý větší barák je pokryt LED světly a dálnice jsou pro změnu opatřeny zelenými nebo modrými neony.

Posledních 48 hodin naplnilo příval zážitků ze Šanghaje. Toto město si ale zaslouží příspěvek sám o sobě…

"JIHUA CHENGYU"

計劃生育

Odlišnost kultur se může projevovat v mnoha oblastech života. V běžném každodenním bytí, podnikání nebo v pohledu na svět, který někdy působí jako globální vesnice a někdy jako naprosto odlišné a cizí kraje. Čína má mnoho tváří. Pro nás Evropany některé jen těžko pochopitelné.

mapy tady zobrazují opravdu Zemi středu uprostřed

Čtvrtý týden v Pekingu mi nabídl možnost nahlédnout do systému výchovy dětí a vzdělávání. Tento systém ovlivňuje čínskou společnost více, než jsem si doposud myslel. Kombinace čtyř-stupňového systému výuky a tzv. politiky jednoho dítěte (JiHuan-shengYu)vytváří vysoce soupeřivé prostředí a klade až nesmyslně velký tlak na mladého člověka – zejména ze strany rodiny. Já osobně jsem byl trochu v šoku, když jsem se měl možnost dozvědět více o těchto aspektech života mladých v Číně.

V roce 1979 byla zavedena pravidla, která do dnešního dne zabraňují rodinám mít libovolné množství potomků. Systém se postupně vyvíjel a dnes neumožňuje mít rodinám více než jedno dítě, výjimkou jsou vesnické oblasti, kde jsou ale povoleny pouze děti dvě a to pouze v případě, že se jako první narodí holčička. O „štěstí“ mohou mluvit rodiče, kterým se narodí dítě s postižením – mají tak právo na druhého potomka. Samozřejmě by celý systém jen stěží fungoval, kdyby nebyly zavedeny postihy za porušení této politiky. Pokud se tedy narodí do rodiny, která je etnicky většinová, tedy Han, druhé dítě, tak udělí úřady pokutu ve výši 100 000 yuanů (v přepočtu něco přes čtvrt milionu korun). Dalo by se to brát jako daň z porodu. Tím to ale nekončí. Vzhledem k tomu, že většina organizací a firem je vlastněna či kontrolována státem, tak souběžně s pokutou přichází výpověď a zápis o tomto „přestupku“. Co se tedy děje s dítětem, které se nešťastně narodí jako druhé? Plnohodnotný život ho jistě mine. Tyto černé děti nezískají „hukou“ (něco jako naše občanka) a nemůžou tedy žádat o práci či uzavírat sňatky.

jeden z mnoha, který vyrůstá bez sourozence

Aby toho nebylo málo. Zátěž na mládež během studia je nesrovnatelně větší než u nás. Hned jsem si vzpomněl na doby, když mě nebavilo odpoledko a chtěl jsem se radši ulejt ze školy. Děti na prvním stupni mají školu od pondělí do pátku od 8 ráno do 17 hodin. A to je teprve začátek. Na těch nejlepších středních školách, které jsou rozděleny na 2 stupně, probíhá výuka 7 (!!!) dní v týdnu, a to od 8 do 21 hodin jen s přestávkou na oběd, během které ale stejně nemají volno, protože musí zpracovat zadané úkoly.

Během týdne jsem navštívil Beijing Design Week, který pro mě byl milým překvapením co do mezinárodního zastoupení a celkovým zastoupením všech forem moderního umění. Většina programu se odehrávala v 798 Art Districtu, který celému projektu dodává svéráznou atmosféru  nejen kvůli tomu, že prostory jsou staré produkční haly a výrobny bývalého komplexu zbrojovky.

První říjnový den hraje v novodobé čínské historii nejdůležitější roli – v roce 1949 vznikla Čínská lidová republika. Rozhodl jsem se vyrazit na místo největších oslav, tedy na náměstí Nebeského klidu, které klidné rozhodně nebylo. V celém městě panovala radostná atmosféra. Ještě aby ne. Čínu čeká týden volna a já se svými čtyřmi spolužáky toho hodlám využít na maximum. Vyrážíme do bývalého hlavního města Nanjingu, Shanghaje a dalších měst při jižním pobřeží.

14 lidí - 14 národností aneb středeční véča po Japonsku